Smrt je jen začátek opravdového Života

Srdce bolí, tak proč se nevzdát? Smrt si přijde, tak proč se jí nedát? Srdce tluče a mě to bolí! Až dotluče – už nejsme malí! Tak uvědom si konečně, že smrt je součást života! Odměnou za život v pekle je věčná duše svoboda.....

Blueboard

Aozu - A happy day


Korn - One more time


Peha - Spomaľ

Alexander Klaws - Take me tonight

Alexander Klaws - Free like the wind

Kalendář

Z diskuze...

Hříchy Severuse Snapea

Hříchy Severuse Snapea

Firefox

Firefox - Objevte znovu web.

Statistika

Tajemství rodu

Kapitola 5

„Tak pojď, pošleme to.“ ozvala jsem se, když tiskárna vyplivla můj výtvor. „Hej, Lily, pojď, musíme to poslat!“

Lily se ani nehla a zaujatě poslouchla písničku ‘The Sweetest poison’ od další mé oblíbené skupiny Nu Pagadi.

„Lily!“ zamávala jsem jí rukou před obličejem. „O nejsladším jedu si můžeš poslechnout až jim to pošlem.“ Řekla jsem, a když mě odmítala poslochnout, jadnoduše jsem CDčko vytáhla z mechaniky.

„Co děláš?“ vyjekla, když se z repráků přestala linout ta úžasná a okouzlující hudba a zpěv těch hlasových artistů…

„Jdeme poslat ten dopis.“ Oznámila jsem jí. „Odčaruj tu štěnici, ať se zapne kdykoli se ozve nějaký hlas… No tak, potom ti tam pustím další skvělou skupinu a k někokolika z těch písniček mám i videoklipy, ale teď sem hoď tu štěnici.“ Popohnala jsem ji. Lily vytáhla hůlku a cosi zašeptala a pak ochotně vysypala obsah malé krabičky do obálky, kterou jsem jí přidržela. Strčila jsem dovnitř i dopis a společně jsme vyšly z vedlejšího pokoje do toho hlavního a chodbou a po schodech na půdu, kde jsme měli několik sov a také pár dravců a poštovních netopýrů.

„Tý jo…“ vydechla Lily překvapeně.

„Po čem jim to pošlem?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Co takhle po poštolce nebo po tamtom netopýrovi.“ Ukázala nejprve na mladou samičku malého dravce a potom na velkého netopýra vysícího na konci dlouhého bidla.

„Tak netopýr.“ souhlasila jsem. Přiblížila jsem se ke zatím spícímu tvorečkovi a opatrně jsem ho pohladila po kožených křídlach. To netopýra probudilo. Po chvíly mi už lítal kolem hlavy. Nastavila jsem ruku, zachytil se o rukáv a zůstal mi s rozevřenýma křídlama vyset z ruky. Pomalu jsem tvorečkovi připevnila dopis na křehké tělíčko. (Jestli ho kluci nějak pochroumají, asi je půjdu zabít, i když by to asi byla moje vina, neměla jsem to posílat po něm…) Potom jsem otevřela střešní okno dokořán, pošeptala mu adresu a jméno a vypustila ho ven. Okno jsem nechala pootevřené, aby se potom dostal zpátky…

Vrátily jsme se do pokoje. Ani jsem si neuvědomila, že už je taková tma… no bodejť by nebyla, když je skoro půlnoc,že?

Lily se protáhla a řekla nahlas mou myšlenku. „Myslím, že by jsme měly jít už spát, je hróóózně pozdě.“ Zívla. Já s ní mohla jen souhlasit. Převlékly jsme se a zapadly do svých postelí (tu Lilyinu sem přenesla Lea), ale jakmile jsme ulehly, už se nám spát nechtělo, tak jsme většinu noci prokecaly. Hodiny jsem naposledy viděla asi o půl čtvrtý, plus/mínus hodina.

 

„Paní slečno. Probuďte se. Paní slečno.“ uslyšela jsem pisklavý hlásek a pootevřela oči.

„Ano Leo, co se děje?“ zívla jsem - byl jsem unavená a chtělo se mi spát.

„Paní slečno, je půl dvanácté, nevíme, kdy máme prostírat na oběd a jaké máme na dnešní den rozkazy…“ říkala skřítka a její hlas byl stále písklavější, jak byla zoufalá z toho, že neví, co má dělat a co má říct ostatním skřítkům.

„Uklidni se, Leo. Prostírejte až tak za hodinu. Uklidíte všechny přístupné pokoje, tak nanejvíš do týdne mám takové tušení, že čekám hosty. Tři. Budou ubytováni ve vedlejším pokoji… Potom mi zalíte kvítečka. Teď se k nim asi chvilku nedostanu. A povoluji ti čistící kouzlo, které použiješ na můj technický pokoj. Žádná voda, žádné přípravky, žádné bublinky ani nic podobného. Jednoduše použiješ čistící kouzlo, a na nic nesahat. A ničeho si nevšímej ani se nelekej, možná se odněkud bude ozývat nějaký zvuky či hlasy, neboj se jich, nic to není. Rozumíš?“

„Ano, paní slečno. Děkuji.“ Skřítka se poklonila a zmizela.

„Nemáš zač.“ zamumlala jsem a svalila jsem se zpět na polštář.

„Jakou návštěvu čekáš?“ ozvala se z druhé postele Lily.

„Vypadá to, že kluky, ale nejsem si tím jistá.“ odpověděla jsem jí.

„Kluky? Ty ses praštila do hlavy, či co? Si, vzpamatuj se, vždyť je vydíráme, jak je chceš dostat sem?“ zaječela na mě.

„To netuším, ale tuším, že se s nimi potkáme…“ odpověděla jsem jí.

„Už zase ty sny?“ zeptala se, když si rozpomněla, jak její kamarádka pravdivě předvídala, kdy se bude zkoušet, jak dopadnou testy a nějaké zajímavější zážitky, které je čekají, povětšinou co zase chystá Potterova partička.

„Hmm, asi jo…“ zamumlala jsem a začala se hrabat ven z postele. „Tak pojď vstávat.“

„Hemmm…!“ zamrčela a ještě víc se zahrabala do peřin.

„Řekla sis o to.“ Řekla jsem si pro sebe. Vzala jsem si ze země svou famfrpálovou odražečskou pálku a fotbalový míč, které jsem měla na cvičení. Vyhodila jsem míč do vzduchu a hezkým, ladným obloukem jej odpálila přímo na Lil. Ta, i když byla zahrabaná v pokrývkách vykřikla a sedla si. Když si mě všimla, jak stojím na zemi vedle postele s pálkou v ruce, v zelených očích jí vzplály ohnivé plamínky a užuž se na mě chtěla vrhnout, ale já jí zamávala a zaplula jsem do koupelny.

 

Po asi pětadvaceti minutách jsem z koupelny vyšla, vysprchovaná, učesaná a upravená. Moje místo hned zaujala Lily. Já se zatím začala přehrabovat ve skříni. Vyhrála  krátká černá sukně, tmavomodrý tričko a černý podkolenky, začátek léta se totiž příliš nevydařil, ale alespoň by se mohla podařit naše věc V.K. Jen co se najíme, půjdeme si poslechnout, jak na ten náš dopisek reagovali.

Žádné komentáře
 
Nekráčej přede mnou, nevím jestli za tebou půjdu. Nekráčej za mnou, nevím jestli tě dokážu vést. Kráčej vedle mně a buď můj přítel...