Smrt je jen začátek opravdového Života

Srdce bolí, tak proč se nevzdát? Smrt si přijde, tak proč se jí nedát? Srdce tluče a mě to bolí! Až dotluče – už nejsme malí! Tak uvědom si konečně, že smrt je součást života! Odměnou za život v pekle je věčná duše svoboda.....

Blueboard

Aozu - A happy day


Korn - One more time


Peha - Spomaľ

Alexander Klaws - Take me tonight

Alexander Klaws - Free like the wind

Kalendář

Z diskuze...

Hříchy Severuse Snapea

Hříchy Severuse Snapea

Firefox

Firefox - Objevte znovu web.

Statistika

Tajemství rodu

Kapitola 3

Tak jedeme domů na poslední letní prázdniny, protože příští školní rok bude poslední, tak si ty prázdniny budeme muset pořádně užít.

Jely jsme s kluky ve stejném kupé. Zatímco oni se bavili hraním Řachavého Petra, Tchoříčků a partií šachů, my jsme si do Lilyina bloku mudlovskými propiskami zapisovaly, co budeme dělat o prázdninách. Hlavní téma samozřejmě bylo vydírání kluků. Lil sice chvíli protestovala, ale nakonec se nechala přemluvit. Nenechá si přece ujít příležitost potrápit Jamese…

„Nezahrajete si s náma?“ zeptal se už snad po sté za cestu Sirius.

„Říkám ti to naposledy, Siri-B., máme na práci něco záživnějšího a zajímavějšího, než ty vaše prkotinky.“ odpověděla jsem mu a do bloku doplnila: <i>Vytáhneme je někam ven a necháme je čekat někde na veřejnosti.</i> Následně Lily otočila list v bloku a já začala sestavovat <b>dopis číslo jedna</b>.

„Tak nám to ukažte, třeba vám s tím budeme moci pomoct.“ ozval se James. Podívaly jsme se s Lil na něj, následně na sebe navzájem a začaly jsme se smát.

„Promiň, Jakeši, ale to byste nepochopili, na to jsou ty vaše mozečky moc malý.“

James se urazil, ale Sirius využil toho, že jsme na blok nedávaly pozor, natáhl se, sebral mi ho z klínu a začal nahlas předčítat. „Dopis číslo jedna: Milí pozůstalí, drazí zesnulí…Dostali jste tento dopis z důvodu…“ Dál se naštěstí nedostal, protože jsem si ho zase vzala zpátky a liskla ho po ruce, která původně držela blok a dosud zůstala viset ve vzduchu.

Siri se z toho chvíli vzpamatovával a pak na mě upřel oči. „Co to jako má být? Vždyť to nedává smysl…“

„Pro tebe možná nedává, ale pro nás ano a to z důvodů, které jsem už řekla.“ Ušklíbla jsem se. Prolítla jsem dopis očima, vytrhla list a nechala jsem ho zhořet ve vzduchu, pro naše účely už byl nepoužitelný, ale jeho místo už nahrazoval dopis nový, pojmenovaný <b>dopis číslo dvě</b>

Kluci se sice ještě několokrát pokusili ukrást nám bloček, ale když jsem na ně vytáhla hůlku s tím, že když se ho ještě jednou pokusí dotknout, tak je proměním v mouchy, radši si nás přestali všímat nebo spíš se to snažili hrát…

 

„Konečně zase venku! Kdo pojede ke komu, teď na první měsíc?“ zeptala jsem se ještě kamarádky.

„Za tři dny mě čekej u vás.“ Usmála se Lil. „U vás to pro náš plán bude lepší, tam nás nikdo nebude otravovat.“ Přikývla jsem a obě jsme se rozešly ke svým rodinám.

 

„Lil, já se na tebe tak těšila!“ objala jsem příchozí, jako bych ji neviděla nejméně měsíc.

„Co blázníš? Neviděly jsme se sotva dva dny a ty mě tu obímáš, jako někoho, kdo byl desetiletí považován za mrtvýho!“ vyjekla překvapená Lily. „Mám pár maličkostí, které můžeme použit ve věci V.K.. Neposlalas to ještě, že ne?“ optala se.

„Ne, čekala jsem na tebe. Rodiče na čtrnáct dní odjeli, chtěli, abych jela s nimi, ale to bych zameškala všechnu legraci. Tak pojď, rychle.“ táhla jsem svoji návštěvu nahoru do své části rodinného panství Foccuriů.

Naše rodina vlastnila obrovský dům, ne-li přímo zámek. Já vlastnila celou východní část, což znamenalo pět místností v každém ze tří pater. Západní a severní byla prázdná a jižní obývali rodiče. Byla jsem jedináček, takže jsem měla cokoli jsem chtěla. Přesto jsem, jako většina jedináčků z bohatých rodin, nezpychla. Třetí patro byly pokoje pro mě a moje návštěvy, kterých nebylo zrovna mnoho, můj rod byl jedním z nejstarších na Zemi a uměli jsme věci, které byly záhadné i v kouzelnickém světě. Byli jsme mocní. Dokonce mocnější než lord Voldemort, ale to věděl málokdo nebo spíše nikdo… Ale zpět k našemu domu. Zdi druhého patra byly obloženy knihovnami po nejvyšší police zaskládané knihami. O nejstarší magii, o kouzlech a lektvarech, které už nikdo neznal, o kletbách, které nikdo nemohl používat, neboť nikdo na světě neovládal dostatečnou moc, nikdo kromě potomků rodu Foccuriů. Také tam byly životopisy všech mých předků a kroniky všech válek a bojů, které se kdy na Zemi udály, a při kterých kdy byla použita sebemenší kouzalná moc. Byla to jednduše bezedná pokladnice vědění… První parto bylo doslova džunglí. Nekonečně druhů rostlin – exotických i horských, nebezpečných i obyčejných. Vlastně tu byla jen jedna obrovská místnost, místo zbí tu byly krásně ozdobené podpěrné sloupy povětšinou obrostvé popínavými rostlinami. Sem chodím relaxovat. První patro je mým domovem v mém domově. Je to místo, kde čerpám síly a které je plné tajemství… Není to můj koníček – pěstování té spousty rostlin a rostlinek – to ne. Je to povinnost. Nebýt toho, že mi ty rostliny dávají sílu, už dávno bych byla mrtvá… Nevím sice, jak jsem to zjistila, ale prostě to vím.

Žádné komentáře
 
Nekráčej přede mnou, nevím jestli za tebou půjdu. Nekráčej za mnou, nevím jestli tě dokážu vést. Kráčej vedle mně a buď můj přítel...