Smrt je jen začátek opravdového Života

Srdce bolí, tak proč se nevzdát? Smrt si přijde, tak proč se jí nedát? Srdce tluče a mě to bolí! Až dotluče – už nejsme malí! Tak uvědom si konečně, že smrt je součást života! Odměnou za život v pekle je věčná duše svoboda.....

Blueboard

Aozu - A happy day


Korn - One more time


Peha - Spomaľ

Alexander Klaws - Take me tonight

Alexander Klaws - Free like the wind

Kalendář

Z diskuze...

Hříchy Severuse Snapea

Hříchy Severuse Snapea

Firefox

Firefox - Objevte znovu web.

Statistika

Tajemství rodu

Kapitola 22

„Co máš proti mé hlasové schránce?“ zeptala se uraženě Molby.

„Všechno! Od toho, že mi žere peníze po to, že si skrz ni s tebou nemůžu pohovořit! To tě rovnou můžu jenom prozvonit!“ zavrčela jsem. „Že jste se ale vrátili brzo!“

„Byli jsme ve městě a taky si vyzvednout dopis ze školy.“

„Dopis? Ze školy? V tuhle dobu?“ nechápala jsem. „Co vám chtěli?“

„Chcou nás vyhodit, prej že máme moc problémů a že na nás rodiče vůbec nedávaj pozor a takový žvásty. Musej mít v papírech, že většina z nás rodiče nemá a ta menšina co má, tak že jsou nechtěnci z děcáku! Ale to ty víš.“

„Říkalas, že chcou, jaký jsou podmínky, abyste mohli zůstat?“ zapomněla jsem, proč původně jsem si vyžádala tenhle hovor, starost o přátele je přednější.

„Čtyři litry ve zlatejch.“ Zamručela.

„Oni po vás chcou prachy?! A to si říkaj škola?!!“ nevěřila jsem vlastním uším. „Co budete dělat? Nemůžete jim jen tak dát čtyři tisíce galeonů, vždyť by vás to přivedlo na mizinu! Kde by ste na to vzali? Ani ministr nemůže mít takovou kupu peněz a vy ještě ani pořádně nepracujete! Copak se vaše vláda úplně zbláznila?!… Heleď, Molby, víš, že jsem kámoška, můžete říct a já…“ hned jsem se nabízela, ale Molby o tom ani nechtěla slyšet.

„Ne. Ty heleď, Princezno, buď si ty prachy seženem sami, nebo se budem muset poohléhnout po ňáké škole v zahraničí, třeba na Slovensku nebo v Polsku. S tím, že nás chcou přivíst na mizinu máš asi pravdu, Ministerstvo, Bozakovští ani říďa nás nemaj moc v lásce, sme prostě na naši kouzelnickou komunitu moc divní,“ povzdychla si Molby. „To jsem ale nechtěla rozebírat. Volalas, že se ti paměť vrátila po první dávce, Karoas něco takovýho čekal, jsi přece-jen naše Princezna, dědička rodu Foccuriů, ne? A doufám, že ten srpen stále platí?“

„Jasný… dvaadvacet dnů… to je doba!“ vzdychla jsem si i já. „Hele, co kdybyste přijeli dřív?“ zaprosila jsem.

„Možná, nejdřív musíme vyřešit školu. Já se ti pak ještě ozvu ohledně té tvé nahrávky a ten ovladač si přinejhorším přenastavíme. Čauky.“

„Pá,“ povzdechla jsem si ještě jednou a hodila mobil na stůl. Načež jsem se práskla do čela. „Ten mobil!!!“

„Co se děje?“ zeptala se Lily.

„Jejich škola po nich chce čtyři tisíce galeonů, jinak je prý vyhodí. Mají v poslední době moc problémů a nevycházej s úřadama.“ Řekla jsem posmutněle.

„Jejich škola po nich chce peníze?“ zarazil se Sirius.

„Jo. A to je to státní škola. Kdyby aspoň soukromá, ale takhle? A navíc tolik! Po každým z nich žádají pět set galeonů. No řekněte, měli by jste vy tolik na zaplacení, kdyby to po vás ministerstvo chtělo?“ zeptala jsem se jich.

„A co jejich rodiče?“ nadhodil James.

„Pokud vím, žádný z nich, ani ti, kteří je ještě mají, není s rodiči v kontaktu. Je to partička vyděděnců, nechtěnců a sirotků,“ pokrčila jsem rameny. „Já jediná z jejich party mám rodiče, i když si je užiju málokdy.“

„A jak to teda zvládaj?“ nechápal James.

„Brigády, výpomoc a to co dostávaj ze sociálky, i když i to je dost málo. Pokud vím, Karoas něco dostává za ty svoje lektvary, Molby s Dasronem si vydělávaj doučováním, Darala vždycky něco přiveze z vyhraných soutěží, a zbylí čtyři raději zůstávají doma a tam kutí věci na jarmarky a tak podobně.“

„Paní slečno, vše už je připravené a madam Dereanera vás již očekává,“ oznámila mi Lea. „Můžeme začít podávat oběd?“

„Jasně, Leo, už jdeme,“ přikývla jsem. „Máte-li hlad, račte jít za mnou,“ kývla jsem na dveře a odešla.

„Tý, Si, a co je to ta sociálka?“ dohnal mě se supěním Sirius. Měl štěstí, jenom jsem šla.

„Sociální podpora, abys měl peníze do životního minima. Je to podpora pro to, abys byl alespoň v té nižší společnosti. Sociální je vlastně společenský, chápeš? Společenská podpora,“ vysvětlila jsem mu. „Sociální podporu rozdává vláda a můžou ji dostávat matky na mateřské dovolené, studenti, lidé bez práce a tak podobně. Ještě nějaké otázky?“ sedla jsem si ke kulatému stolu v naší hlavní jídelně.

„Hm- jo. Co jsou vlastně ti Darkani zač? S Lily jste o nich mluvili už na Příčné ulici.“

„Parta čarodějů, kteří mají podobné problémy, jako vy… my. Jsou to problémový děcka, až na to, že nemaj problémy jen ve škole, ale i s ministerstvem a tak. Však se s nima setkáte. Leo! Předkrm!“ houkla jsem na svoji skřítku. Vešlo všech pět skřítků, kteří se starali o kuchyň a dali před každého talíř. „Dobrou chuť.“

 

„Takhle jsem se už dlouho nenajed,“ pochvaloval si Sirius. „Jednoduše skřítci jsou skřítci.“

„Myslím že souhlasím, takhle vaří jen v Bradavicích, i když tam nemíváme čtyři chody,“ přikývl James.

„Myslela jsem, že polévky nemáš ráda.“

„Jednu jedinou můžu, milá Lily, jen mlíčnou, jinou ne,“ usmála jsem se. „A teď se pojďte nachystat, za chvíli vyrazíme do Oázy.“

 

„Ale, Si, my přece nemáme plavky!“ vzpoměl si James, když jsem s Lily začala prohrabávat moje skříně.

„Kdybys nekecal,“ zamumlala jsem a vytáhla světle modrý plavky a ukázala je Lily. „A co tyhle?“

„Si, posloucháš mě?“ snažil se James získat si moji pozornost.

„Ne, já bych řekla spíš tyhle,“ vytáhla Lily červené plavky s jemně fialovým lemováním. A pokračovala tak v ignoraci Jamese.

„To nemá cenu! To tam jako máme jít nazí?!“

„Kdyby ses díval, tak by ses neptal,“ povzdychla jsem si nahlas a nenápadně se dotkla Tajemství rodu.

„Díval kam?“ nepochopil.

„Nejlíp za sebe,“ poradila mu Lily s úšklebkem. „Podívej, tyhle jsou taky moc hezký.“

„Za sebe?“ James se otočil a vyvalil oči na stůl, kde ležely troje klučiči plavky. „Kde se tady vzaly?“

„Prostě tady jsou. Můžete se převlíct, my budem vedle,“ odtáhla jsem Lily do svého technického pokoje.

 

„Už jste?- Bezva, tak můžeme vyrazit.“

Vyběhla jsme z mých pokojů a zamířila do haly. Kluci s Lil mě následovali.

„Leo!“ zakřičela jsem.

„Ano, paní slečno?“ objevila se skřítka okamžitě.

„Nachystej nám něco s sebou k vodě, jdeme do Oázy, vždyť víš, jezdila jsem tam s rodiči. Vrátíme se nejspíš kolem třetí.“

„Jistě, paní slečno.“ uklonila se a zmizela, po chvilce byla zpět se dvěma lahvemi pití a nějakými dobrůtkami. Shrábla jsem to všechno do své tašky a nenápadně jsem z poza obrazu vytáhla váček s penězi a šupla ho tam taky.

Znovu jsem nechala vysunout klávesnici a monitor, tak jako když jsme šly ke klukům, znovu jsem zadala do kolonek pro datum a čas NOW a nechala jsem vyhledávačem najít souřadnice Oázy, které byly naštěstí uloženy v paměti.

„Tak jdeme,“ usmála jsem se na zářící ovál- průchod časoprostorem a rychle jsem jím prošla do sluncem zalitého Vodního centra…

Žádné komentáře
 
Nekráčej přede mnou, nevím jestli za tebou půjdu. Nekráčej za mnou, nevím jestli tě dokážu vést. Kráčej vedle mně a buď můj přítel...