Smrt je jen začátek opravdového Života

Srdce bolí, tak proč se nevzdát? Smrt si přijde, tak proč se jí nedát? Srdce tluče a mě to bolí! Až dotluče – už nejsme malí! Tak uvědom si konečně, že smrt je součást života! Odměnou za život v pekle je věčná duše svoboda.....

Blueboard

Aozu - A happy day


Korn - One more time


Peha - Spomaľ

Alexander Klaws - Take me tonight

Alexander Klaws - Free like the wind

Kalendář

Z diskuze...

Hříchy Severuse Snapea

Hříchy Severuse Snapea

Firefox

Firefox - Objevte znovu web.

Statistika

Tajemství rodu

Kapitola 17

„Si? Ty už jsi vzhůru?“ zeptal se Sirius překvapeně.

„Jo,… co se stalo? Kde to jsme? A co tady děláš ty?“ měla jsem v hlavě absolutní zmatek a navíc jsem měla okno… Pěkně velký prázdný okýnko v mé geniální hlavě.

„No, po tom souboji s tím Márkem, nebo jak se menoval jsi ztratila vědomí a já tě odnesl domů.“

„S kým-že-to? A co jsi udělal? Proboha, proč si něco takovýho nepamatuju?!“ Sedla jsem si a zvedla se z postele. Nevnímajíc bodavou bolest v boku jsem zírala na otevřený vchod do Technického pokoje. „K sakru, jak ses tam dostal?!“ zavrčela jsem na Siriuse.

„To otevřela Lily.“ Bránil se Sirius.

„Lily, Lily. Ta má přijít zítra.“ Zakroutila jsem hlavou.

„Přijela jsem před sedmy dny.“ ozvalo se ode dveří.

„Lily? To je hloupost! I když to okno je dost velký, aby se tam vešlo sedm dní…“ řekla jsem si pro sebe. „Co se mi stalo s bokem?“ zeptala jsem se Lil.

„Ten Márek tě bodnul dýkou. Touhle.“ Ukázala na můj pracovní stůl. Ležely tam tři zbraně- zdobená elfská dýka, meč rodu Foccuriů a obrovský cosi, co se ani mečem nazvat nedá.

„To je démonní.“ Řekla jsem téměř bez zájmu. „Těžký, nemotorný a bolestivý, když tě zasáhne. Dokáže tě to rozštípnout jak třísku.“ Dotkla jsem se <i>Tajemství rodu</i> a můj meč zmizel. Konečně jsem se začala zabývat dýkou. Vzala jsem ji do rukou a pozorně zkoumala. „Je v tom nějaká tekutina.“ Oznámila jsem svému okolí, i když jsem přesně nevěděla, kdo v něm je. Dotkla jsem se jílce a tím se uvolnila překážka a troška tekutiny ukápla na stolní desku. Položila jsem dýku zpátky na stůl a začala zkoumat těch pár kapek na stole. Náhle znovu začal zvonit mobil. Rychle jsem ho zvedla.

„Ano?“

„Princezno, proč ses nám po akci neozvala?“ oddychla si Molby.

„Teď mám neuvěřitelný okno, Molby, kamoš říkal, že jsem si s někým dala souboj. Já o tom nemám ani páru… Dala bys mi Karoase?“ Molby cosi zamumlala a předala mobil někomu jinýmu.

„Přeješ si, Princezno?“

„Dám ti hádanku: Je to zelenomodrý, lepkavý, páchne to jak čpavek, bylo to v dýce, kterou mě, nejspíš, nějakej elf jménem Márek bodnul do boku a mám po tom ohromě velký okno. Co to je?“

„Tím chceš říct, že se to chová jak žíravina nebo že ti to čistě vymázlo paměť.“

„Kdyby to byla žíravina, tak bych s tebou teď nemluvila. Přestaň ze sebe dělat nechápavce, zapoj svý mozkový závity a vymáčkni se.“ ztrácela jsem trpělivost.

„Podívej, Princezno. Já tady teď před sebou mám… mám… mám… tři lektvary, který odpovídají tvýmu popisu.

První, čistě tyrkysovej, je ‘lektvar věčnýho spánku’, přísady se shánějí celkem dobře, koupíš je v každým lepším obchodě, výroba neuvěřitelně jednoduchá, zato je velmi často neúčinnej. Takovým lidem, jako jsi ty, by se ani neměl dostat se do mysli.

Druhej, kterej je víc domodra, je odvar z rohu jakýhosi vymřelýho tvora, výroba náročná, přísady drahý a ten roh téměř nesehnatelnej, jinak jmenuje se ‘Nicota’.

A ten třetí lektvar, ‘lektvar nekončící noci’ je víc dozelena a je to prudký jed, který ti začne zabíjet všechny buňky v mozku, jakmile se tam dostane.

Tak si vyber.“

„Tak si vyber?! Ty seš tady expert přes lektvary! První se mi nedostne do mysli, druhej je téměř neudělatelný a ty ho mimochodem máš a ten třetí mi vyzabíjí mozkový buňky! A jediná rada, kterou od tebe dostanu je, že si mám vybrat?!“

„Neřekl jsem, že je to má rada, jen potřebuju vědět, kterej odpovídá.“

„Nó, asi je to ten z toho rohu, protože je takovej namodralej…“

„Říkalas, že ti to udělal elf?“ zeptal se úplně jiný hlas.

„Dasrone?… Jo, menoval se Márek.“

„A jak dál?“

„Siriusi, jak se menoval ten elf?“ ani jsem se neotočila, jen jsem pozorovala lektvar na stole. Lektvar, co mě připravil o paměť.

„Cože? Nó, Márek… Márek Laserit.“ Vzpoměl si Sirius.

„Laserit.“ řekla jsem Dasronovi. Co to má co společnýho s černou magií?

„Laserit? To je pěkný. Kde je teď?“ uchechtl se Dasron. „Dostal co chtěl?“

„Ne. Moje věci, kór ty cenný jsou chráněný. Teď se vznáší v nicotě. Úplně stejné, jako moje vzpomínky na něj.“

„Tak to je víc než možný, že měl ten druhej lektvar, jak jsi zmínila, Nicotu. Protijed je těžký vyrobit, ale ty to zvládneš, možná ho i máš. Menuje se ‘Lektvar inapo memorie’, jinak návod na výrobu je v knize ‘Paměť- svět v člověku’. Dávkování taky není nijak složitý. Dávka je vždy decilitr. Vezmeš si první, po deseti hodinách další a třetí po pěti hodinách. Čtvrtou až za dva dny, aby se ti paměť zase uzamčela. Hodně štěstí. Až se probudíš po třetí dávce, tak zavolej. Čau.“

„Bezva. To je vážně úžasný! Takže jo. Inapo memorie.“ Řekla jsem si pro sebe a napsala název do počítače a přečetla si, co o něm mám napsáno. „Bezva, takže ho máme… Nemáme. Má ho máma a tam se já nedostanu. K sakrůůu! Proč má Karos takovou výhodu a má přístup pomalu ke všem lektvarům?“

„Tak co jsi zjistila?“ zeptal se Remus.

„Že jsem se otrávila čímsi, co se menuje Nicota a k protijedu se v nejbližších pěti týdnech nedostanu. Copak tohle je spravedlivý?!“

„Snad to nebude tak horký?“

„To ne. Bude to ještě horší, protože si ho budu muset udělat.“ Povzdychla jsem si. „I když možná…“ vyběhla jsem z Technického pokoje a odtud do jižní části zámku. Zastavila jsem se těsně za schodištěm ve druhém patře. Ve druhém patře měli rodiče pracovny, laboratoře a sklad lektvarů… Dotkla jsem se <i>Tajemství rodu</i> a přede mnou se objevily pasti a různá snímací zařízení a podobné zabezpečovací věcičky, ať už mudlovský, nebo čarodějnický.

Nadechla jsem se a vydechla. Jestli se něčeho dotknu, tak mě dohromady dá až máma a to bude trvat dlouho…

Rozběhla jsem se a přemety, skoky a tanečními kroky jsem se dostala do středu chodby, tehdy jsem si všimla, že u schodiště stojí Sirius, James, Remus a Lily. Sirius se už chystat jít ke mě…

„Stůj ty blázne! Ještě krok a oba nás to vyhodí někam do sklepení a od tam se nedostanem! Teda pokud se mama neslituje a neodemče to přes net, ale o tom pochubuju. Ta podlaha se může propadnout, když je zapnutej alarm. Když ještě tak deset minut počkáte, já se ho pokusím vypnout.“ Otočila jsem se zpět, oči upřené na dveře přímo proti mě. „Sice jsem to od devíti raději nezkoušela, ale snad se to povede.“

Po dalších sedmi minutách jsem se dostala až ke dveřím.

„Teď opatrně.“ Na dveřích byl elektronický číselník čekající se svítícím červeným světýlkem na kód. Zavřela jsem oči a představila jsem si mámu, jak odemyká dveře. Zvedla jsem ruku a zmáčkla sedm čísel: 969160315. Datum mého narození pozpátku: 5= pátek, 13.06.1969.

Světýlko přebliklo na zelené a já si zavýskla. Teď už jen vypnout alarm na chodbě, ale jak se ukázalo, to nebude tak jednoduché. Tentokrát se kód neskládal z čísel ale z písmen.

Dobrá, jaký kód by si mamka dala na chodbu? Jestli na lektvary jsem byla já, tak teď bude buď něco s tátem nebo s Dasirnou, ale jelikož kód používá i táta, tak zbývá jen Dasirna. A když Dasirna, tak Trasla.

Dasirna byla jediná dračice svého druhu. Traslové vymřeli před tisíciletími, ale Dasirnino vejce se uchovalo v nějakém chrámu, který máma prozkoumávala před mým narozením. Dasirna se vyklubala den před mým narozením. Byl to náš první domácí mazlíček. Od doby, co máma zase začala jezdit po hrobkách, chrámech a podobných stavbách si každý roky přiveze nějaké zvířátko.

„Tak jo.“ Naťukala jsem TRASLA, ale na displeji se rozblikalo Chybné heslo. Dva pokusy.. „Ale né! Prosím!“ zaskučela jsem. Tajemství rodu jsem už použít nemohla, vyčerpává mě to a nakonec bych se tu ještě složila…

Když né Trasla, tak co? Hmm… Dasirnu má máma ze všeho nejradši! Tak co třeba…

Zadala jsem TRASLA-DASIRNA, ale znovu se rozblikalo Chybné heslo. Jeden pokus.

„K sakru.“ Ulevila jsem si prásknutím do klávesnice. Náhle se na displeji rozzářilo: Heslo přijato. Alarm vypnut.

Zamrkala jsem. Tohle jsem nečekala. Podívala jsem se na svůj obraz v obrazovce. Heslo mi to neukázalo. Tak to jsem sice někde, ale kam jsem chtěla, jsem se dostala. Máma bude muset pochopit, že tohle byl stav nouze. Alarm už zapnout nezvládnu, jedině bych měla dvakrát po sobě to štěstí, že když břinknu do klávesnice, trefím se do hesla…

 

Žádné komentáře
 
Nekráčej přede mnou, nevím jestli za tebou půjdu. Nekráčej za mnou, nevím jestli tě dokážu vést. Kráčej vedle mně a buď můj přítel...