Smrt je jen začátek opravdového Života

Srdce bolí, tak proč se nevzdát? Smrt si přijde, tak proč se jí nedát? Srdce tluče a mě to bolí! Až dotluče – už nejsme malí! Tak uvědom si konečně, že smrt je součást života! Odměnou za život v pekle je věčná duše svoboda.....

Blueboard

Aozu - A happy day


Korn - One more time


Peha - Spomaľ

Alexander Klaws - Take me tonight

Alexander Klaws - Free like the wind

Kalendář

Z diskuze...

Hříchy Severuse Snapea

Hříchy Severuse Snapea

Firefox

Firefox - Objevte znovu web.

Statistika

Tajemství rodu

Kapitola 11

Při vcházení do pokoje jsem se neubránila obdivnému hvízdnutí a pohledu na Lily.

„Tak tohle jsem nečekala. Ne u tebe, Jakeši, možná u Rika, ten je pořádný nebo u Siriho, když mají domácího skřítka, ale tady? Kdopak uklízel?“ Kluci se po sobě podívali pohledem může-něco-vědět-?. „Co se tak tváříte? Kolikrát si myslíte, že jsem byla u vás v ložnici v Bradavicích? Když máte bordel tam, tak tady to asi nebude jiný? Nepořádní lidé neudrží pořádek nikde.“ ušklíbla jsem se.

„Asi máš pravdu… Sedněte si.“ Ukázal na židle.

„Tý, Si, co se ti teda stalo?“ zeptal se Sirius. Remus mlčel a nedůvěřivě si nás prohlížel. Já sklopila hlavu.

„Měla jsem vidění. Útržky z budoucnosti.“ zašeptala jsem.

„Co jsi viděla?“ podívala jsem se na Lily, která se zeptala. Nejprve jsem viděla usměvavou Lily, sdělující mi své šťastné tajemství a vzápětí mrtvou Lily ležící na schodech…

„To ti nechcu a nemůžu říct, promiň.“ Zavřela jsem oči a potlačila slzy- Umře! Moje nejlepší kamarádka zemře! Jak? Rukou Thomase! Rukou Toma Rolvoje Raddleho, samozvaného lorda Voldemorta, jehož znamení zářilo na černo-černé obloze. Zemře rukou mého příbuzného!!

„Proč?“ nechápala, většinou jsem jí o svých vidění říkala. Hlavně, když byla při jejich průběhu…

„Prostě ne, Lil, já na to nechci vzpomínat. Nechci- chápeš?“ znovu jsem hlavu zvedla a smutně se na ni podívala. Přikývla.

„Tak nám to alespoň naznač. To se tady vážně stane něco tak satrašnýho, že na to i ty nechceš vzpomínat?“ zkusil mě přesvěčit James.

„Myslíš, že smrt je něco, na co člověk rád vzpomíná?“ zeptala jsem se.

„Kdo?“ převzal slovo Remus.

„Ty ne,“ odvětila jsem krátce. „Ty při tom nebudeš a já už se toho nedožiju.“ Zašeptala jsem.

„Takže se to nestane nijak brzo?“ Konstatoval Sirius.

„Brzo. Ne moc, ale brzo.“

„A tys teď řekla, že UŽ nebudeš žít?“ nevěřila Lily. „V kolika zemřeš a neříkej, že nevíš! V devatenácti?“

„Zemřu a vrátím se- mám totiž poslání. Buďto budu mít potomka nebo mě v Zemi mrtvých příjmou až po splnění mého úkolu, do té doby budu umírat a vracet se zpět… Nechci se o tom bavit.“

„Já… promiň.“ Zajíkla se. Věděla, že to přehnala, když před ní otevřeně mluvím o smrti a posmrtném životě. „Nechtěla jsem… Vím, že mi to nemusíš říkat, jen… nelíbil se mi tvůj pohled.“

„Nemůžeme se bavit o něčem jiném?“ nechci jim to říct! Copak bych jim zvládla do očí říct, že jsem je viděla mrtvé? Copak by to někdo- kdokoli- mohl dokázat?

„Jasně,“ přikývl Remus. „Co jste dělaly v tom lese a jak jste věděly, že tam budeme?“

„Jak jsme řekly, přišly jsme vás trošku napálit a taky se nám to povedlo- nebýt mé zlaté sovy…“ podívala se Lily na mě.

„A jak jsme věděly, že jste v lese? Viděly jsme vás tam jít.“ Dokončila jsem prostě.

„A kdyby jsme nešli do lesa?“ podezříval nás, měl tušení, že je nějak odposloucháváme… Kdyby jen věděl, že má pravdu.

„Tak by jsme dělaly scény tady. My už by jsme si něco vymyslely…“ pousmála se Lily.

„Remusi, přestaň s tím, však víš, co si o tomhle myslíme!“ zamračil se James.

„O čem?“ zeptala jsem se naoko zvědavě, jenže Remus to “naoko“ nejspíš poznal.

„Tý Si, ehm, víš, který rody vlastní poštovní netopýry?“ zeptal se chytře.

„Vím.“ chvíli bylo ticho

„Řekla bys nám to?“ ptal se Remus dál.

„Klidně.“ další chvíle ticha…

„Tak proč mlčíš?“ nechápal. Pousmála jsem se.

„Zeptal ses, jestli vím, odpověď byla: vím. Druhá otázka byla jestli povím, odpověď byla: klidně. Na ty rody ses ještě nezeptal. Nečekej na otázky odpovědi, které k nim nepatří.“ Usmála jsem se rošťácky. Moje vidění už na povrch nevyplave, teď už ne. „Ale jestli je chceš vědět, tak třeba tadyhle Blackovi musí alespoň jednoho mít. Dál třeba Salliwenovi, Rastersovi, Malfoyovi,… moment, ještě někdo! Ti ne. Moc malej rod. Á ano, ti by taky mohli mít- potomci čtyř druhých největších rodů. O který de je vám snad jasný.“ Ušklíbla jsem se při pomyšlení na Toma… „A potom samozdřejmě Foccuriovi, máme jich kolem… teď si nejsem jistá… osm? Devět? Nevím, možná tam má mamka nějaký nový, i když to by mi snad řekla… Nevím.“ Pokrčila jsem nakonec rameny.

„Osm nebo devět poštovních netopýrů? Kolik mají teda ty ostatní rody?“ nevěřil Sirius.

„Ty nevíš, kolik mají Blackovi poštovních netopýrů? Samozdřejmě jednoho, tak jako ostatní rody.“ Zakroutila jsem hlavou nad Siriusovou nevědomostí.

„A proč jich vy máte devět?“ nechápal zase James.

„Protože jsme Foccuriové. Jsme největší a nejstarší rod v Evropě a můžeme si je dovolit.“

„To je všechno?“ blbá otázka od blbího kluka… Jamesi, cožpak ty se nikdy nenaučíš počítat?

„Je ti to snad málo? Já můžu něco přidat.“ Vložila se do rozhovoru o rodech i Lily. „Bydlí na obrovským zámku, její rodina vlastní skoro 62 akrů půdy a všechno co na ní je, jsou ze šlechtickýho rodu, takže před vámi nesedí žádná Si Foccuriová, ale lady Sarah Foccuri a její rodiče se znají s vládci a prezidenty 108 zemí světa. Pořád je to málo?“ zabodla pohled do Jamese, ten mírně zakroutil hlavou.

Kluci klouzali pohledem z Lily na mě a naopak.

„Lily, myslím, že jsi to trošku přehnala. Bylo toho na ně moc. Nestíhali.“

„Ty jsi lady?“ Siriusi, prosím, zavři pusu…

„No, vlastně ještě ne. Ten titul dostanu až mi bude devatenáct- to znamená za rok, nebo při svatbě. Zatím jsem pořád Si Foccuriová, ale už jen částečně…“ zrudla jsem.

Lady- zní to tak stařešinsky- Lady Sarah- skoro jako babička Sarah nebo paní matka Sarah! Hrůza!!

Žádné komentáře
 
Nekráčej přede mnou, nevím jestli za tebou půjdu. Nekráčej za mnou, nevím jestli tě dokážu vést. Kráčej vedle mně a buď můj přítel...