Smrt je jen začátek opravdového Života

Srdce bolí, tak proč se nevzdát? Smrt si přijde, tak proč se jí nedát? Srdce tluče a mě to bolí! Až dotluče – už nejsme malí! Tak uvědom si konečně, že smrt je součást života! Odměnou za život v pekle je věčná duše svoboda.....

Blueboard

Aozu - A happy day


Korn - One more time


Peha - Spomaľ

Alexander Klaws - Take me tonight

Alexander Klaws - Free like the wind

Kalendář

Z diskuze...

Hříchy Severuse Snapea

Hříchy Severuse Snapea

Firefox

Firefox - Objevte znovu web.

Statistika

Tajemství rodu

Kapitola 1

„Honem Lil, nebo to vážně nestihnem, rychle.“ Popoháněla jsem svoji nejlepší kamarádku potemnělými chodbami do astronomické věže.

„Ale to je proti školnímu řádu!“

„Jasně Lil, ale stojí to za to, zjistila jsem, proč se kluci vždycky tak vypařej.“

Lily se zarazila těsně pod schodištěm do věže a zamrkala. „Kluci? Myslíš Pottera, Blacka, Lupina a Pettigrewa? Tak ti mi <i>za to</i> nestojí ani v nejmenším!“ otočila se na podpatku a chystala se jít zpátky do Nebelvírské věže, ale já ji chytla za ruku.

„Vím, že tu potterovu partičku nemusíš, ale tohle ti <i>za to</i> vážně stojí, prosím, pojď, pracovala jsem na tomhle objevu celej tento školní rok a vlastně i konec toho minulého, a pokud s tím nebudeš spokojená, tak… tak týden příštího školního roku… <i>no dobře</i>, čtrnáct dní… budu dávat pozor na Dějinách.“ zaprosila jsem a zapřísahla se, že poruším dlouholetou tradici spánku na hodinách Dějin čar a kouzel, ale až po prázdninách, protože ty začínají co-by-dup.

Lily ještě chvíli stála, poklepávala špičkou boty o zem a hleděla mi do očí a pak přikývla, to byl pokyn k tomu, abych ji mohla začít táhnout vzhůru po točitém schodišti do nejvyšší věže hradu.

Přesunula jsem se k jednomu z dalekohledů a použila jsem na něj kouzlo infračerveného světla a následně kouzlo pro zneviditelnění, takže jsme jím viděli co se děje ve tmě, ale nikdo neviděl, že je sledován. Pak jsem jím začala hledat na školních pozemcích, přesněji po okraji Zapovězeného lesa, až jsem konečně narazila na trojci hledaných, poodstoupila jsem, aby se Lily mohla taky podívat.

„To je Potter, Black a Pettigrew! Co dělají venku? Za tohle bych jim mohla strhnout hromadu bodů…“

„To bys Nebelvíru neudělala!“ vyhrkla jsem.

„Tak bych jim alespoň napařila nějakej trest a řekla to profesorce McGonagalové.“ Souhlasila se mnou, že by si to naše kolej nezasloužila. „Ale kde je Lupin?“ zeptala se, když jí došlo, že tam jsou jen tři z té povedené partičky.

Mrkla jsem se na hodinky. „Už by měli jít, počkej.“ Přesunula jsem pohled na hlavní bránu a čekala. Jakmile se otevřela, poodstoupila jsem a Lily se znova podívala.

„Proč s ním je Pomfreyová?“ zeptala se mě.

„Uvidíš.“ Řekla jsem tajemně.

„Remus se sotva vleče. Vypadá nemocně, ale to pořád.“ konstatovala. „Oni vlezli pod vrbu mlátičku!“

„Přesně tak“ přikývla jsem. „Za chvíli to začne.“

Ještě sledovala Pomfreyovou, jak se vrátila do hradu a pak dalekohled stočila, jak jsem jí řekla, zpět na kluky. Ti stále stáli ve stínu stromů, pak ale Lily přidušeně vykřikla, vyvrátila okulár směrem vzhůru a pohlédla na mě. „On se podíval přímo na mě. Oni o nás vědí a věděli o nás celou dobu, jsem si tím jistá!“

„Nemohli vědět, že tady budeme! Nikdo to nevěděl! Chodím sem už přes rok, o každém úplňku a nikdo tady na mě nepřišel!… Ukaž!“ Znovu jsem zaměřila dalekohled na kluky. Pomalu se plížili podél lesa směrem k vrbě mlátičce. „Ne, myslím, že se ti to jen zdálo, už jdou za Remusem. Tak za pět deset minut budou zpátky na pozemcích, vždycky se tam chvíli zdrží. Hele, měsíc už vychází.“ Ukázela jsem na oblohu.

Po necelých osmi minutách jsme u vrby mlátičky zaznamezali pohyb. První vylezl obrovský huňatý pes, po něm stvoření podobné vlku a nakonec jelen.

„Co to je?“ zeptala se mě překvapeně Lily, když viděla vylézat psa, následně zalapala po dechu. „Vlkodlak?-Tady?-Ve škole?-Co zde dělá?“ zalila mě hromadou otázek.

„To jsou kluci.“ odpověděla jsem tiše. „Ten pes je Sir-B., jelen je Jakeš, ten otrava Pettigrew je krysa a ten vlkodlak je…“ Lily vyvalila oči a dostala ze sebe výkřik, který utlumila rukama přitisknutýma na ústa. „… Rik.“

„Remus? Remus Lupin? On-on je-vlkodlak?“ nemohla tomu uvěřit.

„Já tomu před rokem taky nechtěla věřit, ale je to tak.“ Řekla jsem tiše.

„Oni jsou zvěromágové?“ zeptala se na další neuvěřitelnou věc.

„Jo, jak jsem řekla: Pettigrew se proměňuje v krysu, Jakeš v jelena a Sir-B. v černýho psa, i když mně spíš připomíná smrtonoše a to jak ve své zvířecí podobě tak i normálně.“

„Přestaň s těma svýma přezdívkama, nemám takový jménový přeměny ráda.“

„No vidíš, aspoň něco máte s Jakešem společný. Nesnášíte moje zkráceniny. Opravdu s ním nechceš chodit?“ zeptala jsem se s předstíraným smutkem, který pomalu přešel v úsměv.

„Sarah,…“ začala Lily, ale já ji přerušila.

„Si, pořád vám opakuju, že mi máte říkat Si, říkám vám to už šest let a tobě samotné to říkám nejmíň dseset let. Žádná Sarah, ale Si!“ Proč mě nemůžou poslechnout a říkat mi tak jak se to líbí mě?

„Dobře, dobře. Si, s tím nafoukancem Jamesem Potterem nebudu chodit, ani kdybych za každou setinu sekundy strávené s ním dostala pět bodů!“

„Pět set bodů za vteřinu, to chceš vážně trochu moc, ale necháme to být… Mimochodem je to tři sta tisíc bodů za minutu a osmnáct milionů bodů za hodinu. Takže by stačilo, abys s ním byla vteřinu a už máme vyhraný školní pohár…“ začala jsem o tom trochu víc přemýšlet.

„Už, prosím tě, mlč!“ okřikla mě. „Je tu ještě něco k vidění?“ Když jsem neodpovídala, nevydržela to a zaječela na mě: „Tak odpověz!“

„Tak si vždycky napřed pořádně promysli, co vlastně chceš! Jestli mám mlčet nebo mluvit a nauč se konečně ovládat tu svoji schopnost!“

„Já-já-já… promiň, to jsem si neuvědomila.“ koktala omluvu.

„V pohodě, teda doufám… Nic jinůho tu už není, můžeme jít.“ Odčarovala jsem dalekohled a společně jsme se vydaly zpět do Nebelvírské společenské místnosti.

Žádné komentáře
 
Nekráčej přede mnou, nevím jestli za tebou půjdu. Nekráčej za mnou, nevím jestli tě dokážu vést. Kráčej vedle mně a buď můj přítel...